Aneb Jatka Pana Radka

Zvonek zvoní jako divý.
To pošta zpestøí staøence chvíli.
I žene se k vrátkùm s obrovskou pílí.
To tìší se po ránu na dopis bílý.

Za kliku bere, otvírá vrátka.
Na prahu spatøí pošáka Radka.

Radku, Radeèku, co pro mì máte?
Že vy mi od dcerky psaníèko dáte?
Babièko milá, to víte, že dám - odvìtí vlídnì.
Do brašny sahá, dopis jí dává.

Dík za dík dá.
Tu však se Radeèek staøenky ptá:
babièko, malou prosbu na vás mám.
Chce se mi kakat, mohu jít k vám?

To víte, že mùžete, jen pojïte dál.

V budce však Radeèek
vyjmul nùž z brašny.
Strhnut tím plánem.
oboèí vraští.

Teï tiše se vkrádá do svìtnièky,
a vztekle bodá do babièky.
Krev si cáká na kachlièky,
na kamna i na košíèky.

Vykuchal ji jako svini.
Co s tím svinstvem teïka míní?
Ale coby.
Ukájí se rychle dlaní.
Musí pøeci stihnout ještì,
musí stihnout poštu ranní.